Letos slavíme 30 let listopadu 1989. Čím pro vás je toto výročí?

To je těžká otázka, skutečně. Osobní význam to pro mě nemá žádný. A jeho symboliku vidím jako účelově zkreslovanou skutečnými vítězi listopadu 1989.

A to je kdo?

Rozhodně jimi nejsou ani tehdejší studenti, kteří se účastnili studentských stávek, ani ta původní parta herců, umělců a disidentů okolo Václava Havla.

Skutečných vítězů je jen několik desítek lidí. Jsou to hlavně ti, kterým se v několika polistopadových letech probíhajícího „odnárodnění“ podařilo se domoci miliardových majetků a je přitom jedno, zda se k nim dostali prostřednictvím kuponové privatizace, investičních privatizačních fondů či načerpáním nikdy nesplacených úvěrů od později, i v důsledku toho, zkolabovaného státního bankovního systému. To jsou skuteční vítězové listopadu.

A je to celé dobře vidět na tom, jak v české společnosti narůstá frustrace. Nebožtík Havel to nazval dobou blbé nálady již před 25 lety, ale ona trvá dodnes. Společnost je extrémně polarizovaná. Větším sociálním konfliktům brání v Evropě jen nadprůměrný ekonomický růst a zcela famózní růst platů, mezd a důchodů.

Je něco, co v diskusi o listopadu 1989 tak, jak je vedena, postrádáte?

Vnímám dva naprosto odlišné proudy informací o skutečných podmínkách, za jakých mohl listopad 1989 vzniknout. Zcela jiný výklad podávají oficiálními miliardáři vlastněná – a bohužel rovněž i ta veřejnoprávní – média, a zcela jinou interpretaci těchto podmínek nám zprostředkovávají média alternativní. Právě na alternativních médiích hovoří většinou zcela bezprostředně ti, kteří u těch událostí byli přítomni a kteří o tom mohou podávat velmi kvalifikovaná svědectví. Jsou to dva zcela odlišné výklady.